Hvězdy nad hlavou

Toto je skutečný příběh Eugena Duranta.

Bylo zatažené červencové ráno, když jsem si vyjel na kole po pobřežní promenádě. Díval jsem se do dálky k rybářskému molu. Počasí slibovalo déšť a pláž byla liduprázdná, ale i tak se na molu shromáždilo přes sto lidí.


Jel jsem kolem slavnostní jednotky Newyorské policie v jejich bílých rukavičkách a věděl jsem, že se tu všichni sešli, aby dali sbohem Jasonovi. Dojat podporou, kterou přišel vyjádřit stohlavý dav, a se slzami na krajíčku, jsem se podíval do bouřlivého nebe s vědomím, že Jason se na nás už dívá z výšky.
Jako vášnivý rybář nebyl Jason na molu žádným cizincem. Naopak, všichni, kdo na molo chodili pravidelně, ho znali.Se svým charisma, rybářským umem a potetovaným tělem byl Jay naopak velice výraznou figurkou. Nikdy toho moc nenapovídal, ale pokud šlo o jeho koníčky, vždy ožil v zasvěcené diskusi.
Znal jsem Jasona léta před tím, než se stal rybářskou celebritou se svými upravenými rybářskými pruty, před tím, než se stal policejním důstojníkem a před tím, než ho jeho zranění izolovalo do samoty jeho bytu. Poprvé jsem Jasona viděl, když jsme se jako teenageři potloukali na hřišti v parku. Naše partička z té doby vymyslela spoustu lumpáren a i když jsme se nevídali zase tak často, naši společní přátelé a historky z lumpáren nás drželi v kontaktu.
Po mnoho let jsme se s Jayem smáli naší volbě povolání a i když nám léta hodně vzala, pořád jsme měli spoustu zájmů, které nás spojovaly. Vzpomínám si například, jak jsme se váleli smíchem, když jsem mu vyprávěl rybářskou historku starou 25 let, z doby, kdy mi bylo 15 a pracoval jsem na rybářské lodi v Sheepshead Bay.
Byl to dost nabitý víkend. Běhal jsem po palubě a vytahoval sítě, zatímco můj otec mě pozoroval ze své vlastní loďky. Byl rybařit s přáteli a z dálky sledovali naši loď, snad aby nám ukázali, že to dovedou lépe. Ze strany jsem zaslechl šplouchání a hned jsem se vrhnul k síti, abych ji vytáhnul na palubu. Byla v ní ryba, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Už jsem po ní sahal, abych jí vyndal háček, když jsem uslyšel, jak někdo nade mnou křičí:
"Nesahej na tu rybu". Byl to kapitán s doutníkem v puse, volal na mě z horní paluby. "Je to vzácná prehistorická ryba, mohla by tě zabít elektrickým proudem. Říká se jí Hvězdář, nebo taky Nebehled. Jen uřízni vlasec a hoď ji zpátky."
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že mám na palubě vzácnou elektrickou rybu. Nikdo kromě kapitána tu rybu nikdy neviděl a ani o ní nevěděl. Volal jsem na tátu, ale jeho loďka byla zrovna moc daleko a všichni muži byli zaměstnáni taháním vlastních sítí. Nemohl jsem se dočkat, až mi skončí šichta a budu se moci táty na vzácnou rybu zeptat. Celý den jsme poslouchali nějaké nudné zpravodajství z rádia a tak si přesně pamatuji, že byl červenec 1987, čili přesně 25 let před sepsáním tohoto příběhu.
Zajímavé je, že můj otec ve stejný den také chytil nějakou zvláštní rybu, kterou ani on, ani jeho přátelé nikdy neviděli. Těšil se, jak s ní ohromí chlapy zpátky v přístavu, a tak ji vyklopil do kbelíku s vodou. Zpátky v přístavu pak trochu opilý po celodenním nasávání na lodi zvolal mezi postávající rybáře:
"Hej, už jste někdy viděli ošklivější rybu?"
A sklonil se, aby ji mohl vytáhnout z kbelíku. Prásk! Elektrický výboj odhodil urostlého muže po zádech zpátky na palubu. S trochou opileckého štěstí se mi nic nestalo a okolní muži se jen seběhli, aby se smáli. Jako inženýr si v první chvíli myslel, že dostal ránu od nějakého zařízení na palubě, které probíjí. Ránu o nízkém proudu, ale vysokém napětí, které je schopné knokautovat dospělého muže, nikdo nepřičítal úlovku ve kbelíku. Teprve až se objevil někdo s moudrou knihou, všichni pochopili, s čím mají tu čest.
Uranoscopus scaber, čili Nebehled obecný má obrovskou tlamu a korálkovité oči na vrcholu hlavy, díky čemuž také dostal svoje jméno. Je vybaven silnými bočními ploutvemi, kterými se zahrabává do písku na dně, kde vyčkává na svoji kořist. Je velký přes dvě stopy a elektrický mechanismus má skrytý v deskách na hlavě. Perfektně ho poznáte podle žluté skvrny.
Jakkoliv je tento příběh bizarní, je pravdivý a já ho miluji, protože mě vždycky rozesměje. Vzpomínám si, jak jsme se historce smáli s Jasonem.
Teď, po 25 letech, hledím na moře a s láskou a bolestí vzpomínám na přítele, který odešel. Děsivé šplouchnutí biologicky odbouratelné urny do tmavé vody oceánu mě vrátilo do reality. Každý měl z toho zvuku svíravý pocit. Náš přítel je konečně v míru, kde nebude otrokem bolesti po své nehodě.
Neopakovatelné charisma Jasona Schera mi uchová jeho vzpomínku na věky. O dva dny později jsem si na přítele vzpomněl znovu. 31. července 2012, dva dny po nejdojemnější ceremonii v mém životě, sedím s otcem na stejné lodi, kde se před dvaceti pěti léty proletěl zády napřed.  Dnes je slunečno a jasno. Plujeme na klidném moři, když se najednou udice na kraji lodi začne prohýbat.
Zvedl rybu na palubu a přes svoje silné brýle na ni hledí.
"Co to sakra je?"
Dívám se na typickou žlutou skvrnu na hlavě a neobvyklé ploutve a říkám: "Ty ji neznáš? Myslel jsem, že si ji po té zkušenosti zapamatuješ na vždy." Rychle jsem vytáhnul mobil a udělal tuto fotografii.

A nyní mám fotografický důkaz, navíc historka ožívá novou zkušeností.
Uplynulo dvacet pět let a já jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by Nebehleda chytil. Dívám se s úsměvem směrem na rybářské molo a vím, že Jasonovy lumpárny jsou tak nějak za tím vším.

Žádné komentáře:

Okomentovat