Mississipské rybářské rodeo na otevřeném moři, 1972

Příběh rodinky vojenského lékaře a úžasné soutěže nazvané Rybářské rodeo, kde výrazně zabodoval se svými mladými syny v jedné z kategorií. Příběh o tom, že odvážnému štěstí přeje a ani ryzí amatér se nemusí bát zúčastnit se velké soutěže. Kde je kuráž, je i výsledek.

Všechno to začalo, když Michael chytil velkou rybu, Okouna tečkovaného Cynoscion nebulosus. Tehdy jsme mu tak samozřejmě neříkali, lidově se této rybě říkalo Pstruh skvrnitý, nebo chcete-li flekáč, pro odlišení od Pstruha bílého, který je o něco menší a jehož maso není tak chutné. Žádný z těch dvou nicméně není opravdový pstruh. Jako pstruhy lidé označují zdá se velkou skupinu naprosto různých příbřežních ryb. Jak jsme také později zjistili, Okounek pstruhovitý, žijící v brakických vodách říční delty, je také nazýván jako zelený pstruh, nebo v Texasu černý okoun.
Bylo to v červnu 1972, kdy jsem končil svoji jedenáct let dlouhou službu ve vojenském letectvu. S posádkou jsme byli umístění v Massachusetts a později v Keesleru v Biloxi v Mississippi. Můj poslední den v aktivní službě měl být 30. června a od 1. července už budeme na cestě k mému prvnímu civilnímu zaměstnání v Birminghamu. Když jsem byl převelen do Biloxi, jako rybář jsem si rychle zvykl na rybaření v brakických vodách ústí Fort Bayou a naučil se používat na flekáče živé krevety jako návnadu.
Se svojí rodinkou - Barbara, Rob, Dave a Mike - jsme začali kempovat ve stanu už v době, kdy bylo nejstaršímu Robovi něco méně než rok a stanovali jsme i s kojenci v plenkách, v době, kdy byly jednorázové plenky ještě hudbou budoucnosti. Všichni moji synové chytají ryby už do okamžiku, kdy se udrželi na nohách, a všichni si pro rybaření vypěstovali velikou vášeň - nejvíc Michael, který by chtěl nahodit udičku snad i do kaluže po dešti.
Ve svých pouhých pěti letech byl Michael už hotový rybář, stejně jako jeho dva starší bratři. "Špičku prutu udržuj nahoře", "Nenech vlasci žádnou vůli" - kdybych tyto věci řekl tehdy nahlas, Michael by se na mě zle podíval a řekl: "Vím, jak chytat ryby". Žádnou radu tehdy už nepotřeboval.
Naše rybářská loďka byla 15 stop dlouhý Chrysler Commando s motorem Chrysler o 55 koňských silách. Kamarád rybář mi ho doporučil jako ideální pro použití v deltě Mississippi, s dojezdem až na otevřené moře, tedy pokud bude počasí optimální. Loď se ale ukázala jako naprostá katastrofa. Bez ohledu na to, kolikrát jsem ji vezl na opravu, motor zhasínal pravidelně když jsem dojížděl do doku a chtěl zařadit zpětný chod kvůli brzdění. Jak jsem se tolikrát vyhnul katastrofální kolizi s jinými loďkami, dodnes nevím. Stejně jsme ale tento rybářský člun používali celá léta, dokud kluci nedorostli do puberty a motor nebyl příliš slabý na to, abych je tahal na vodních lyžích.
Ale zpět k Michaelově rybě!
Michael s tím rybím monstrem bojoval pěknou chvíli, než se ryba unavila a vzdala to. Když byla ryba dostatečně blízko k lodi, nabral jsem ji do podběráku. Můj syn věděl, že to byla velká ryba, větší než všechno, co kdy v životě chybil. Jakmile jsem rybě vyndal háček z tlamy kleštěmi, už tu byl s příruční váhou.
"Podívej, tati, více než 5 liber! Nezapomeň, co jsi mi slíbil!"
A měl jsem to. Kdysi jsem chlapcům slíbil, že až chytí rybu přes pět liber těžkou, nechám ji vypreparovat a vystavíme si ji doma.
"Pojeďme, prosím tati!"
Byli jsme venku už dost dlouho a tak jsme se otočili zpátky k Fort Bayou a k dokům. Jakmile jsme dorazili, vyrazili jsme do Biloxi k preparátorovi Johnovi Cookovi. Měla to být první z mnoha našich návštěv.
Byli jsme uprostřed prodeje našeho domu v Biloxi a noví majitelé se chtěli nastěhovat co nejdříve, takže jsme museli na týden najít nové místo k pobytu, než mi skončí služba. Kemp u vody ve Flint Creek se nacházel ve Wiggins asi 40 mil od Biloxi. Rozhodli jsme se tam stanovat poslední týden a stany postavit už v neděli.
Poté, co jsme postavili naše stany, zjistili jsme, že jsou nedaleko na břehu kolejničky na spouštění lodí do vody, k dispozici návštěvníkům kempu. Takže jsme spustili na vodu náš člun a vzali ho k nejbližšímu kotvišti.
V pondělí ráno jsme si vzali člun na projížďku. Bylo to moc hezké jezero obklopené borovým lesem. Vylo dost malé na to, abychom ho při rychlosti asi 10 mil za hodinu přejeli napříč za 15 nebo 20 minut. t. Mike okamžitě chtěl zkusit udičku.
"No tak, tati, nech mi zkusit nahodit návnadu"
"Nejsou tad žádné ryby, je to malé jezero, jenom zachytíme návnadou o dno."
"Tati prosím! Jakou návnadu mám použít?"
Podíval jsem se do krabice a našel návnadu na okouny Bomber, kterou jsem používal v Texasu.
"OK, vezmi si tuhle, nahoď a nech kousek vlasce odvinout"
Bomber je návnada se dvěma sadami trojháčků a plošku, která při vláčení ponoří návnadu až ke dnu, kde se bude stále odrážet. A opravdu, jen pár minut po tom, co Mike nahodil návnadu, rybářský prohnul, jak se návnada o něco se zasekla a naviják začal zpívat. Okamžitě jsem zařadil zpátečku a chtěl jsem se vrátit, abychom vyprostili návnadu z kořenů na dně.
"Zatraceně, věděl jsem, že se nám to zasekne".
V tu chvíli se ale ozvalo hlasité šplouchnuti a velký okoun vyskočil z vody, mrskal se, aby se zbavil háčku. Mike ale udržel vlasec v napětí a nenechal žádnou vůli ani při tom, když ryba skákala, a za pár minut jsem ji měl podél lodi tak, že jsem ji mohl rukou vytáhnout na loď. Okoun stále celkem zápasil a tak jsem musel být dost opatrný, abych se nepropíchl trojháčkem. Podběrák by byl samozřejmě o dost bezpečnější, ale s tímto typem návnady se síťka podběráku ráda zamotá s háčky, což mi nepřišlo zrovna lákavé.
Jen co jsem vyprostil trojháček z tlamy okouna, už tu byl Mike s váhou.
"Šest liber tati, necháme si ho vycpat?"
Co jsem mohl říct? Slíbil jsem to. To odpoledne jsme jeli 40 mil do Biloxi do obchodu Johna Cooka.
"Pěkná ryba" komentoval ji preparátor. I jemu se evidentně líbila.
Teď měl Mike dvě vycpané ryby a Rob s Davem byli celkem otrávení. Druhý den ráno sluníčko právě vyskočilo nad obzor a Rob s Davem už třásli stany a křičeli:
"Vstaň mami, notak, tati, pojďme, jedem na ryby."
"Ne tak rychle chlapci, nejdříve bude snídaně".
Na vodě jsme byli v osm a měli jsme v držácích čtyři rybářské pruty s Bomberem. V jezeře plném rostlin, jako je toto, bylo jasné, že pár návnad ztratíme. Opravdu, už jsme několikrát zasekli o dno a štěstí, že se nám povedlo rychle zastavit loďku, otočit ji a návnadu ze dna vyprostit, také vyplavala k hladině.
Asi po hodině bezcílného vláčení návnady jsme přejížděli nad místem, kde Mike poprvé chytil svoji velkou rybu a ten den poprvé se špička prutu opět ohnula a nebylo to tím, že bychom se zachytili na dně. Podle toho, jak se cukala špička prutu, bylo jasné že máme rybu. Dave byl prutu nejblíž a tak ho rychle vyndal z držáku. Po pár minutách zápolení s rybou jsme ji mohli vytáhnout na loďku. David okamžitě vytáhnul váhu a hlásí: "Šest a půl".
Bez toho, že by čekal, až ryba na suchu ztratí byť jen špetku ze své hmotnosti, ji zabalil do trička namočeného do jezerní vody a vložil do chladničky.
Další hodina vláčení návnady vyústila ve dva ztracené Bombery a žádnou další rybu. Po rychlém obědě jsme sedli do auta a zase jeli do Biloxi k preparátorovi.
"Pěkná ryba", řekl znovu.
Začal jsem se bát, kolik nás nakonec preparace tolika ryb bude stát. Zastavili jsme se u rybářských potřeb a koupili dalších šest bomberů v několika barvách, a vyrazili jsme zpátky do kempu.
Další den měl být naším posledním na vodě. Hned potom jsem měl jet zpátky na naši bázi, kde na mě čekala medaile a propouštěcí doklady, a už jsme se měli připravovat na sbalení stanů a cestu do Birminghamu, kde nastoupím do nové práce.
Rob ještě stále čekal na svoji rybu, která by stála za vycpání, a nemohl se dočkat, až vyrazíme na ryby. Vláčeli jsme nad dvěma místy, kde se nám v minulosti povedlo něco chytit. Na rybaření to byl perfektní den. Rob konečně chytil okouna. Dave a Mike taky každý jednoho dostali a dokonce i moje žena Barbara. Po obědě jsme jeli k preparátorovi, aby nám vycpal největší dva okouny. Naštěstí byl jeden z nich Robův, takže měl konečně i on jednu trofej.
Při tom, co si preparátor psal naši objednávku nám řekl, že bude v porotě Mississipského rybího rodea na otevřeném moři, které startuje v sobotu 2. července. Klání se bude odehrávat v Gulfportu na Mississippi a tentokrát to bude v prvním červencovém víkendu. K účasti je potřeba pozvánka, vstup není volný, ale moc rád by nás prý zapsal do divize "zelených pstruhů", což bylo místní označení našich okounů.
Aby nás ještě víc navnadil, řekl, že za první místo je malá motorka Honda Mini-Trail. Toho se samozřejmě chytili kluci a Rob řekl: "Tati, pojďme to udělat, pojďme se přihlásit!"

Druhý díl příběhu najdete na tomto odkazu.




























Žádné komentáře:

Okomentovat