O dobrodružné pouti za ztracenou láskou (a našimi společnými dětmi)

Aneb časy v jízdních řádech jsou orientační...


Minulý týden jsem byl v Brně za slaměného vdovce, žena s dětmi užívala mnohem vlídnějšího podnebí Jeseníků a já se měl na konci pracovního týdne přidat. Jenže mi do toho vlezla rozlučka se svobodou jednoho kámoše z dětství a tak se zrodil poněkud krkolomný plán – dojet vlakem a autobusy z Brna do Karlovy studánky tak, abych stihnul v deset odjezd kyvadla na Ovčárnu.



Plán: v pátek rozlučka, pár piv a brzy spát. V sobotu ráno tramvají na vlak, vlakem do Olomouce, z Olomouce autobusem na Hvězdu u Karlovy Studánky, kde v deset chytím kyvadlo a setkám se se ženou a dětmi, pak výlet na Praděd, kde asi ponesu mladší dceru za krkem, protože je notoricky známý lenoch.



V pátek jsem měl asi osm piv a dva panáky, domů jsem jel nalitej jak jelito, ale ještě celkem pohoda. Před jednou hodinou jsem uléhal s tím, že se dobalím ráno, a naposledy jsem přes mobil omrknul celé spojení do Jeseníků, že je ok a že si pamatuju časy a přestupy. Bylo po půlnoci. Šance, že bych se díval na jiný den, než sobotu, byla minimální.

Budík zvonil v 5:15, bylo mi lehce blbě, ale nic zásadního. Brzy jsem zjistil, že sbalit si batoh je dost složitá věc, když po každém mrknutí následuje mikrospánek a pak několik sekund nevěřícného civění, kde to jsem a co se děje. Další ujištění, že mám vyhlédnutý správný spoj, mě ujistilo, že jsem si vyhlédl špatný a že ten s jedním přestupem jede za patnáct minut.

Ale žádný stres, v 6:28 jel vlak, který stihnu tramvají v 6:04 a na Hvězdě budu v 9:55, tedy těsně před odjezdem kyvadla.

Tramvaj v 6:04 mi ujela, jak jinak.

Z Husovic na Hlavní nádraží to pěšky není zrovna rychle, takže jsem utíkal - v pohorkách a s těžkým báglem na zádech. Navzdory téměř stoprocentní jistotě, že to nestihnu, jsem byl klidný. Hodně pomáhaly mikrospánky při každém mrknutí. Dvě zastávky před Maliňákem jsem doběhl dvojku, která jela zcela mimo jízdní řád, ale díky ní jsem opravdu vlezl do správného vlaku a měl asi minutu na vydýchání, než se dal do pohybu.

Cesta do Olomouce ubíhala rychle. Ale ne tak rychle, jak bylo napsáno v jízdním řádu. Autobus na Šternberk byl už deset minut v prdeli, když jsem teprve zjišťoval, odkud mi vlastně z Olomouce jede. Fakt, že jsem ho nenašel ještě po asi čtvrt hodině mě alespoň uklidnil - stejně bych ho nestihl, ani kdybych přijel podle jízdního řádu. Paní na informacích byla naštěstí vstřícná.

Respektive jsem ji ke vstřícnosti donutil opakováním jednoduchých otázek s pomocí pokašlávající fronty za mnou. Našla mi spoj do Bruntálu, na který navazoval autobus na Hvězdu. Sice už jsem měl asi hodinu sekeru a vlak jel ještě za dalších 45 minut, ale alespoň se uvidím s rodinou, jedno kdy.

Vlak byl místní courák, co stavěl u každého mraveniště a místy jel krokem, takže jsem měl strach, že řidič usnul. Já se moc nevyspal, protože mi bylo jasné, že deklarovaných 56 minut do Bruntálu je asi tak stejný marketingový podvod, jako 100% odstranění lupů. Hodinová cesta trvala hodinu a půl a slibovaný spoj na Hvězdu byl samozřejmě znova pryč.

Takže rozbor situace: Na Hvězdě jsem měl být v deset, bylo jedenáct a já viděl Praděd v dálce na obzoru nebe nad Bruntálem a nejbližší spoj jel ve dvanáct. Na Hvězdě bych byl o půl jedné, další kyvadlo jede v jednu a to bude žena s dětmi nejspíš i zpátky z Pradědu čekat, až za ni zalepím účet u Figury v hospodě.

Volám ženě s laškovnou zprávou, že už ji zdálky vidím. Když jsme se dost nasmáli, poradila mi, ať zkusím stopa, že z Bruntálu se stejně nikam jinam, než k Pradědu jet nedá. Ať sednu v hospodě kdekoliv, kam mě dovezou, a dám o sobě vědět, že mě pak nabere autem po cestě zpět. Rozhlédnu se a vidím - 200 metrů ode mě nakládá chlap batohy do auta. Rozběhl jsem se k němu a ještě udýchaný se ptám - nejedete náhodou na Karlovu studánku?

Pán se usmál a mě bylo jasné, že jsem zachráněn.

„Ne, nejedu, a i kdyby ano, vezu dvě děti v sedačkách a manželku, nikam byste se nevlezl…“

Tak jsem protočil oči a tak zničeně, jak to jen šlo, jsem řekl "Jeee, já jedu pět hodin z Brna, všechno mi postupně ujíždí a žena táhne pěšky z Ovčárny dvě holky na Praděd, nejspíš na zádech. Musím ji doběhnout a pomoct..."

On se podíval do auta a hlásí – „Máňo, přesedni si mezi děcka“. 

Vylezlo z něj, že stejnou patálii z Brna do Bruntálu absolvovala i zmíněná jeho žena a že ji tak prožíval s ní po telefonu, zatímco na ni tady čekal v autě. Nejen že mě dovezl na místo, ale dokonce projel až na Ovčárnu, protože tam měl ubytovací kartu. Poděkoval jsem mu, dal mu pakl sezamových sušenek, co jsem vezl dětem (pro jeho děti), a dal se do běhu. Žena s dětmi měla hodinu a deset minut náskok, takže byla šance je ještě chytit nahoře.

Na vrcholu jsem byl za necelých 25 minut, SMS s tím, že jsou "v cíli", mi přišla 10 minut pod vrcholem. Potkali jsme se mezi dveřmi na vysílači, radost nebrala konce…

Žádné komentáře:

Okomentovat